Šel po cestě kterou první potkal, nechal se jí vést, vedla ho dlouhými loukami, drobnými lesíky které byly tak jiné od lesa kde vyrostl, vedla ho bažinami, přes řeky,Jednou za čas uviděl v dáli věž nějaké budovy.Věděl že jednou ho ta cesta zavede do vesnice a že tam teprve pozná co je to za sílu která se mu usadila na hrudi a rozehřívá celé jeho tělo.

Cestoval po té cestě asi týden, už viděl několik vesnic ale ani k jedné ho ta cesta nedovedla, zjistil že každá vesnice je velice podobná té jeho, měla náměstí s obchody, radnici, a pak už jen spoustu uliček vedoucích k domům normálních vesničanů,koukal na ně s toužebným pohledem a věděl že až do jedné z nich dorazí naruší její poklidný chod.

Jednoho dne před sebou konečně uviděl vesnici, byla nádherná, plná spokojených lidí, chvíli na ní koukal a pak vykročil, s prvním krokem, z vesnice vyšel malinký mužík zahalený celý v plášti a táhnul za sebou vozík s kupou oblečení.Arak k němu přistoupil a požádal ho o plášť, mužík pronesl několik slov na pozdrav a zarazil se když pohlédl do jeho očí, ruce se mu trochu roztřásly, rychle se otočil, hmátl do hromady látek, vytáhl dlouhý hnědý plášť s kápí, podal ho Arakovi, přijmul od něj peníze a rychlým krokem odkráčel pryč.Arak pokrčil rameny, zabalil se do pláště a vešel do vesnic

"Prosil bych pokoj"požádal Arak hostinského u pultu.

Hostinský položil klíč na pult.Arak ho sebral, poděkoval, a vyšel po schodech, vešel do pokoje a sedl si na postel.Byla to poměrně velká místnost, vedle postele byl čtvercový stůl s jednou židlí, na protější stěně byla skříň a vedle ní zrcadlo, Arak se do něj zahleděl, ještě nikdy sám sebe neviděl v zrcadle, zjistil že jeho krátké vlasy nejsou černé jak si myslel ale tmavě hnědé, věděl že má jasně zelené oči ale vidět je bylo něco jiného, měl masitější tvář a výraznou čelist, ani nevěděl jestli je pěkný nebo ošklivý ale pokud se měl srovnat s někým z jeho rodné vesnice tak by řekl že je poměrně hezký ale co na tom záleželo on byl přeci Ten vyhoštěný, ten kterého se všichni báli, bylo jedno jak vypadá stejně se ho budou bát i kdyby byl sebekrásnější.Lehl si a usnul.Ráno našel snídani před dveřmi, najedl se, sešel dolů k hostinského pultu, položil na něj pár mincí a vyšel.Rozloučil se s vesnicí a šel dál.Na první křižovatce zabočil.Byl opět na prašné cestě která vedla kamsi do neznáma a on byl šťastný, věděl že projde ještě hodně vesnicemi, údolími, horami, lesy, přebrodí řeky a určitě narazí i na spoustu věcí které ještě nezná.Vyrazil. Po dni cestování se zastavil u velkého stromu uprostřed luk a přespal u něj, ráno vstal a napojil se na cestu ze které sešel, když už bylo skoro poledne dorazil na útes který skýtal nádherný výhled na obrovské město pod ním, ani zdaleka se nepodobalo vesničce kterou prošel, město mělo několik náměstí bylo těžké rozhodnout které je hlavní, protože ani jedno nebylo uprostřed a každé mělo ve svém středu impozantní sochu či fontánu.Největší budova byla radnice byla skoro tak velká jako jedno z náměstí, měla podpěrné sloupy okolo sebe a věž vysokou a širokou.Od místa kde Arak stál nešel vidět opačný konec města.Sešel po skalní pěšině dolů a ocitl se před ohromnou bránou byla celá ukovaná z šedomodrého kovu a na volných plochách vrat byly plastické tváře, pravděpodobně patřili významným osobám města či celé země.V pravých vratech byly menší dveře před kterými stála fronta lidí a tak se Arak zařadil a vyčkal až na něj přijde řada, věděl že ho možná dovnitř nepustí kvůli tomu co se mu zavrtalo v hrudi ale za každou cenu se tam pokusí dostat.Když už byl na řadě člověk stojící před ním, Arak znervózněl, z celého srdce si přál vstoupit do města a když ho nepustí tudy najde si jinou cestu.Muž předním vešel do města i na jeho zádech bylo vidět že si oddychli.Strážný stojící vedle vrat se na Araka podíval a prakticky ihned Arak uviděl stejný výraz v jeho tváři jako měli i vesničané, namířil na něj kopí "Co tu chceš. Nikdo tě sem nezval Nic tu pro tebe není. Žádná práce, prostě nic."

Araka tato reakce trochu vyvedla z míry, věděl že strážný asi použije kopí ale nevěděl co řekne, skoro to vypadalo jako by ho ten strážný znal, jako by si myslel že ví co má za povolání i když Arak žádné povolání nemá.Chvíli na sebe koukali a pak Arak řekl, "Nic nehledám ani práci, prostě nic, nepřišel jsem na ničí pozvání jen chci dovnitř."

"Ty nemáš právo chodit v tomhle městě bez pozvání, kliď se odkud jsi přišel.Běž zpátky do svého doupěte."

"Nemám kam bych zpátky šel, nemám doupě, chci jen v tomhle městě přespat a najíst se."

Strážný vypadal že je trochu překvapený, náhle se uklidnil, vypadalo to že něco pochopil, sklopil kopí a s tak trochu soucitným pohledem se zeptal. "Jak dlouho ho v sobě máš?"

Tahle otázka zase překvapila Araka, nevěděl co má říct, nevědě přesně na co se strážný ptá ale tušil co má na mysli, "Vy myslíte...." A ukázal si na hruď. Strážný přikývl.Arak se zahleděl kamsi na nebe "Není to moc dlouho........... zhruba měsíc."

"Sem si myslel." Zamumlal si strážný a pak vyndal pouta "Neboj se." Řekl a pouta Arakovi nasadil.Arak samozřejmě nezůstal v klidu ale zase tak moc nevyváděl.Strážný zavolal jakési jméno a na to přišel další strážný a vystřídal ho.